Šizuo Fukui
Šizuo Fukui (japonsky 福井 静夫, Fukui Šizuo; 1913 – 4. listopadu 1993) byl důstojník-konstruktér japonského císařského námořnictva a fotograf. Po druhé světové válce se věnoval publikaci historie plavidel císařského námořnictva.
| Šizuo Fukui | |
|---|---|
| Narození | 1913 Prefektura Tokio[1] nebo Jokohama |
| Úmrtí | 4. listopadu 1993 (79-80 let) |
| Děti | Takeo Fukui (3. syn) |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | gidžucu šósa (技術少佐 ~ komandér-poručík/technik) |
| Doba služby | 1940-1945 |
| Sloužil |  Japonské císařství |
| Složka |  Japonské císařské námořnictvo |
Jeho třetí syn Takeo Fukui byl prezidentem Honda R&D a Honda.
Život
editovatV roce 1938 vystudoval lodní stavitelství na Tokijské císařské univerzitě a od srpna 1941 působil ve štábu Kaigun gidžucu kenkjúšo (海軍技術研究所 ~ námořní technický výzkumný ústav).
Od února 1942 pracoval v Dai 101 kósaku bu (第101工作部 ~ 101. konstrukční divize),[1] která působila na námořní základně Seletar v Singapuru,[2] a od dubna 1943 v konstrukční divizi Kure kaigun kóšó (呉海軍工廠 ~ Námořní arzenál Kure).[1] Koncem roku 1944 dohlížel na provizorní opravu torpédoborce Amacukaze v Seletaru. Amacukaze přišel o příď (včetně můstku a předních dvou kotelen) po zásahu torpédem z ponorky USS Redfin 16. ledna 1944 a v Singapuru byl opravován od listopadu 1944 do února 1944.[3]
Od května 1945 působil Fukui jako kontrolor v Zósenbu (造船部 ~ sekce lodních konstrukcí) Kaigun kansei honbu (海軍艦政本部 ~ námořní technický úřad). Po japonské kapitulaci odešel v září 1945 do zálohy.[1]
Od roku 1948 pracoval jako technický důstojník pro japonskou pobřežní stráž a v roce 1952 odešel do důchodu.
Publikace
editovatPo japonské kapitulaci spolupracoval se spojeneckými zpravodajci. Výsledkem spolupráce byla studie popisující stav jednotlivých plavidel císařského námořnictva na konci války, která byla poprvé vydána v roce 1947 jako Japanese Naval Vessels at the End of World War II. Fukui rovněž poskytl materiál německému historikovi Erichu Grönerovi, který jej použil pro svoji práci, kterou ale nedokončil. Po Grönerově smrti ji zkompletovali a vydali Hansgeorg Jentschura, Dieter Jung a Peter Mickel – nejprve roku 1970 v němčině a v roce 1977 i v angličtině jako Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945.[4]
Kariérní postup
editovatOdkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku 福井静夫 na japonské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h NISHIDA, Hiroshi. 福井 静夫 [online]. 1999 [cit. 2021-08-25]. Dostupné online. (japonsky)
- ↑ HACKETT, Bob. History of the IJN No. 101 Naval Construction and Repair Department at Singapore [online]. combinedfleet.com, 2017-02-01 [cit. 2018-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WILLIAMS, Michael. Amatsukaze: A Destroyer's Struggle. In: JORDAN, John; DENT, Stephen. Warship 2018. Oxford: Osprey, 2018. ISBN 978-1-4728-2999-3. S. 180 a 181. (anglicky)
- ↑ FUKUI, Shizuo. Japanese Naval Vessels at the End of World War II. London: Greenhill Books, 1992. ISBN 1-85367-125-8. S. III, XIII a XIV. (anglicky)
Externí odkazy
editovat- NISHIDA, Hiroshi. 福井 静夫 [online]. 1999 [cit. 2021-08-25]. Dostupné online. (japonsky)
