Ďučeři či Dučeři (rusky дючеры, дучеры) je ruský název zřejmě tunguzského národa žijícího od 13. do poloviny 17. století na středním toku Amuru, přibližně od ústí Zeji po ústí Ussuri a poněkud dále po proudu.[1][2]

Předpokládané oblasti rozšíření Daurů, Dučerů a Gogulů v polovině 17. století, ilustrace knihy The Russians on the Amur E.G.Ravernsteina, 1861

Historie

editovat

Z archeologického hlediska se ďučerská kultura vydělila ve druhé polovině 13. století jako následník kultury amurských Džürčenů.[1] Podle zpráv ruských průkopníků 17. století byli Ďučeři zemědělci, stejně jako jejich příbuzní Gogulové (žijící v povodí Zeji) a severozápadní sousedé Dauři. Pěstovali žito, pšenici, ječmen, oves, proso, pohanku, vignu čínskou a konopí, na zahradách zeleninu. Chovali koně, skot a zejména prasata. Orali pomocí dřevěných rádel, zapřahali býky. Součástí jejich hospodářství byl i rybolov a lov. Zpracovávali kovy.[1] Bylo jich přes 14 tisíc.[2]

Jejich politickými centry byla hradiště, vesměs zděděná po předchozích národech, Džürčenech a Moche.[1] Jedním za zachovalých ďučerských archeologických nalezišť je takzvané Grodekovské hradiště (Гродековское городище) u vesnice Grodekovo na Amuru jižně od Blagoveščenska v Amurské oblasti. Z archeologického výzkumu plyne, že vzniklo na přelomu prvního a druhého tisíciletí n. l. a zaniklo v polovině 17. století. Mělo značný rozsah, po obvodu 3 km. Jerofej Chabarov ho k roku 1652 popsal pod jménem Ajťun,[1] jménem, které odpovídá jménu města Ajgun na protějším břehu Amuru, původně mandžuské pevnosti založené v 80. letech 17. století.

Ruští kozáci vybírali od Ďučerů (a Daurů a dalších amurských národů) daň (jasak) krátce v polovině 17. století, násilné chování Rusů však vedlo k útěku obyvatelstva na jih, navíc mandžuská vláda říše Čching (v rámci rusko-čchingské války) rozhodla o přesídlení amurských národů na své území v jižním Mandžusku, aby zbavila Rusy potravinové základny. Přesídlení proběhlo v 50. letech 17. století.

Za potomky Ďučerů jsou občas pokládáni Nanajci, Ulčové a další národy regionu. Historik Dálného východu Boris Polevoj Ďučery (minimálně část sídlící na Sungari a Ussuri) přímo ztotožnil s Nanajci.[3][4]

Mnohem rozšířenější[4] je však mínění vyslovené už v 19. století,[5] že Ďučeři byli větví Džürčenů (resp. Mandžuů),[4] která se po přesídlení na jih s Mandžuy splynula a jako samostatné etnikum zanikla. Zatímco Nanajci pocházejí z východněji od nich žijících Ačanů a Natků a na bývalá ďučerská území přišli až po ďučerském odchodu na jih.

Reference

editovat
  1. a b c d e Правительство Амурской области. Амурская область >> История >> Борьба за Амур [online]. Правительство Амурской области, 2011-4-11, rev. 2015-7-17 [cit. 2017-02-20]. Podle sborníku «История Амурской области» С древнейших времен до наших дней - Благовещенск: Изд-во БГПУ, 2005г.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-26. (rusky) 
  2. a b FORSYTH, James. A History of the Peoples of Siberia: Russia's North Asian Colony 1581-1990. Cambridge: Cambridge University Press, 1994, 1994. 455 s. ISBN 0521477719, ISBN 9780521477710. S. 103. (anglicky) 
  3. Б. П. Полевой, О подлинном местоположении Косогорского острога 50-х гг. XVII века
  4. a b c БУРЫКИН, А. А. Заметки об этнониме «чжурчжэни» и наименовании «чжурчжэньский язык» [online]. 2001-10-1 [cit. 2017-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2002-04-20. (rusky) 
  5. Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона : в 86 т. (82 т. и 4 доп.).. Svazek XI (1893): Домиции — Евреинова. СПб.: [s.n.], 1890—1907. Dostupné online. S. 399. (rusky)