Českobudějovická pánev
Českobudějovická pánev je geomorfologický celek v severozápadní části Jihočeských pánví. Jedná se o téměř 70 km dlouhý tektonický příkop protažený ve směru severozápad–jihovýchod a široký v průměru deset až dvanáct kilometrů.[1] Její reliéf je převážně plochý či mírně zvlněný v nadmořské výšce nejčastěji 380–410 metrů, na okrajích je uzavřená poměrně výraznými zlomovými svahy.
| Českobudějovická pánev | |
|---|---|
 | |
| Nejvyšší bod | 480,1[1] m n. m. (Vráže) |
| Rozloha | 622,07[1] km² |
| Střední výška | 408[1] m n. m. |
| Nadřazená jednotka | Jihočeské pánve |
| Sousední jednotky | Blatenská pahorkatina, Táborská pahorkatina, Třeboňská pánev, Novohradské podhůří, Šumavské podhůří |
| Podřazené jednotky | Putimská pánev, Blatská pánev |
| Světadíl | Evropa |
| Stát |  Česko |
 Českobudějovická pánev na mapě Česka | |
 | |
| Povodí | Vltava |
| Souřadnice | 49°8′ s. š., 14°16′ v. d. |
| Identifikátory | |
| Kód geomorf. jednotky | IIB-1 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Členění
editovatVznik
editovatČeskobudějovická pánev vznikla společně s pánví Třeboňskou (s níž byla zpočátku spojena) působením tlaku od jihu v počátcích alpinského vrásnění (přibližně před 88–100 miliony let). Koncem druhohor se pánve staly dnem moře. Později s výzdvihem Českého masivu byly pánevní prohlubně vyplněny sladkovodními jezery s odtokem k jihu. Svoji dnešní podobu začala Českobudějovická pánev získávat až koncem třetihor asi před 4 miliony let, kdy se směr odvodňování změnil na severní, došlo k vyprázdnění jezerních vod a erozní a denudační procesy vytvořily plochý reliéf.
Geologie
editovatPovrch Českobudějovické pánve je tvořen převážně svrchnokřídovými a třetihorními souvrstvími. Podloží je krystalickými horninami moldanubika, které vystupují na povrch u severozápadních okrajů pánve. Pro pánev jsou typické rozsáhlé akumulační tvary: nánosy štěrkopísků, sprašové hlíny, široké aluviální nivy a rašeliny.
Vodstvo
editovatČeskobudějovická pánev je na jihovýchodě odvodňována Vltavou, v severozápadní části Otavou a jejím přítokem, Blanicí, které v ní vytvářejí četné volné meandry, mrtvá ramena a tůně. Nachází se v ní mnoho rybníků, z nichž největší jsou Bezdrev, Dehtář, Volešek, Munický rybník, Blatec, Řežabinec, Tálínský rybník.
Chráněná území
editovatReference
editovat- ↑ a b c d Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek, Peter Mackovčin. 2. vyd. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9.
