Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika
Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika,[pozn 1][pozn 2] zkráceně Čečensko-ingušská ASSR, byla autonomní republikou v rámci Ruské SFSR. Jejím hlavním městem byl Groznyj.
| Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika Нохч-ГІалгІайн ACCP Нохч-ГӀалгӀай АССР Чечено-Ингушская ACCP | |
|---|---|
 znak  vlajka | |
| Hymna: Moje Čečensko-Ingušsko Чечено-Ингушетия Моя | |
| Motto: Ерриг Пачхьалкхийн Пролетареш, Цхьаьнакхета! | |
| Geografie | |
| Hlavní město | Grozný |
| Status | zaniklá |
| Souřadnice | 43°19′ s. š., 45°41′ v. d. |
| Rozloha | 19 300 km² |
| Časové pásmo | MSK+3 |
| Obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | 1 115 805 (1 979) |
| Jazyk | ruština, čečenština, inguština |
| Správa regionu | |
| Stát |  Sovětský svaz |
| Nadřazený celek | Rusko |
| Vznik | 1936 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Podle sčítání lidu z roku 1979 měla rozlohu 19 300 km² a 1 115 805 obyvatel (ruské sčítání lidu 1979):[1] 611 405 Čečenců, 134 744 Ingušů, zbytek tvořili Rusové a další etnické skupiny.[1]
Historie
editovatV roce 1810 se historické Ingušsko dobrovolně připojilo k Ruskému impériu a v roce 1859, během kavkazské války v letech 1817–64, se připojilo i historické Čečensko.
Sovětské období
editovatPo ruské revoluci v roce 1917 se Čečensko a Ingušsko 20. ledna 1921 připojily k Horské autonomní sovětské socialistické republice (Horská ASSR). Rozdělení Horské ASSR začalo krátce po jejím vzniku a její Čečenský okres byl 30. listopadu 1922 vyčleněn jako Čečenská autonomní oblast. Dne 7. července 1924 byly zbytky Horské ASSR rozděleny na Severoosetinskou autonomní oblast a Ingušskou autonomní oblast. Dne 15. ledna 1934 byly Čečenská a Ingušská autonomní oblast spojeny do Čečensko-ingušské autonomní oblasti, která byla 5. prosince 1936 povýšena na autonomní sovětskou socialistickou republiku (ASSR) – Čečensko-ingušskou ASSR.
Druhá světová válka
editovatBěhem druhé světové války v letech 1942–43 byla republika částečně okupována nacistickým Německem, mezitím co 40 000 Čečenců bojovalo v řadách Rudé armády. Dne 3. března 1944 byla republika na příkaz Josifa Stalina rozpuštěna a její obyvatelstvo násilně deportováno na základě obvinění z kolaborace s okupanty a separatisty. Území ASSR bylo rozděleno na Stavropolský kraj (kde vznikl Groznyjský okruh), Dagestánskou ASSR, Severoosetinskou ASSR a Gruzínskou SSR.[2]
Poválečné období
editovatRepublika byla obnovena Nikitou Chruščovem dne 9. ledna 1957.[3]
Rozpad Čečensko-ingušska
editovatDne 27. listopadu 1990 přijal Nejvyšší sovět Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky deklaraci o statní svrchovanosti Čečensko-ingušské republiky[4] a 24. května 1991, podle změn čl. 71 Ústavy RSFSR, se autonomní republika začala nazývat Čečensko-ingušská SSR.[5] Toto rozhodnutí před rozpadem Sovětského svazu (prosinec 1991) nebylo v souladu s čl. 85 Ústavy Sovětského svazu, který zachovával název Čečensko-ingušská ASSR.[6]
Dne 8. června 1991 se v Grozném z iniciativy Džochara Dudajeva sešla část delegátů Prvního čečenského národního kongresu, který se prohlásil za Celonárodní kongres čečenského lidu.[7][8] Následně byla vyhlášena Čečenská republika Ičkerie[9][10] a představitelé Nejvyššího sovětu republiky byli prohlášeni za „uzurpátory."[8]
Události z 19-21. srpna 1991 v Moskvě se staly hlavní příčinou společensko-politické exploze v Čečensku-ingušsku. Organizátorem a vůdcem masového hnutí byl Výkonný výbor OKChN v čele s Džocharem Dudajevem. Po neúspěchu GKChP vystoupil Výkonný výbor OKChN a organizace národně-radikálního křídla (organizations of the national-radical win) s požadavkem na odstoupení Nejvyššího sovětu Čečensko-ingušské ASSR a uspořádání nových voleb. Na 3. zasedání OKChN, které se konalo 1. a 2. září, byl Nejvyšší sovět autonomní republiky prohlášen za „sesazený" a veškerá moc v čečenské části republiky předána Výkonnému výboru OKChN.[7]
Dudajev 6. září 1991 oznámil rozpuštění republikových ozbrojených sil.[8] Ozbrojení stoupenci OKChN obsadili budovu televizního centra a Rozhlasový dům[8] a bleskově zaútočili na Dům politického vzdělání (House of Political Education), kde se konalo zasedání Nejvyššího sovětu.[7] V tento den se sešel Nejvyšší sovět v plném složení, na konzultace byli pozváni předsedové místních rad, duchovenstvo a šéfové podniků. Dudajev a další představitelé OKChN se rozhodli vzít budovu útokem. Více než 40 poslanců Čečensko-ingušského parlamentu bylo zbito a předseda městské rady Groznyj-City , Vitalij Kucenko, byl separatisty vyhozen z okna, přičemž poté skončil v nemocnici.[8] Doku Zavgajev pod tlakem protestujících odstoupil z funkce předsedy Nejvyšší rady Čečensko-ingušska.[11]
Předseda Nejvyššího sovětu RSFSR Ruslan Chasbulatov přijel 15. září do Grozného.[7] Pod jeho vedením se v nepřítomnosti kvóra[12] konalo poslední zasedání Nejvyššího sovětu republiky, na němž poslanci rozhodli o rozpuštění parlamentu.[7] Výsledkem jednání mezi Chasbulatovem a vedením Výkonného výboru OKChN, jako dočasného orgánu na dobu před volbami (naplánovanými na 17. listopadu), byla Prozatímní nejvyšší rada Čečensko-ingušské ASSR z 32 poslanců,[7] později snížena na 13 poslanců,[13] poté až na 9.[7] Předsedou Prozatímní nejvyšší rady Čečensko-ingušska (Provisional Supreme Council of Chechen-Ingushetia) byl zvolen Dudajevův spojenec Chusein Achmadov (Khusein Akhmadov). Místopředsedou Rady se stal asistent Chasbulatova Jurij Černý (Yuri Cherny).[7]
Začátkem října 1991 vznikl v Prozatímní nejvyšší radě konflikt mezi stoupenci OKChN (4 členové v čele s Chuseinem Achmadovem) a jejich odpůrci (5 členů v čele s Jurijem Černým). Achmadov jménem celé Rady vydal řadu zákonů a vyhlášek, které vytvořily právní základ pro činnost Výkonného výboru OKChN jako nejvyššího orgánu. Achmadov 1. října oznámil rozdělení Čečensko-ingušské republiky na samostatnou Čečenskou republiku Ičkerii a Ingušskou autonomní republiku v rámci RSFSR.[7]
Dne 5. října přijalo 7 z 9 členů Prozatímní nejvyšší rady rozhodnutí o odstoupení Achmedova a o zrušení protiprávních aktů. Téhož dne Národní garda Výkonného výboru OKChN obsadila budovu Domu odborů (House of Trade Unions), v níž Rada zasedala, a také obsadila budovu KGB Čečensko-ingušské ASSR.[7] Výkonný výbor OKChN 6. října oznámil rozpuštění Prozatímní nejvyšší rady „za subverzivní a provokativní činnost.“ Rada se tomuto rozhodnutí nepodřídila a hned následující den přijala rozhodnutí o obnovení činnosti v plné síle (32 poslanců). Novým předsedou byl zvolen právník Badruddin Bachmadov.[7]
Prezidium Nejvyššího sovětu RSFSR 8. října prohlásilo Prozatímní nejvyšší sovět za jediný legitimní orgán státní moci na území Čečensko-ingušska, a to až do zvolení nově složeného Nejvyššího sovětu republiky.[14]
Dne 27. října 1991 se pod kontrolou stoupenců OKChN[8] v čečenské části republiky konaly prezidentské a parlamentní volby do Čečenské republiky Ičkerie. Prezidentem samozvané republiky byl zvolen Džochar Dudajev.[7][15] Výsledky voleb neuznala Rada ministrů Čečensko-ingušska, šéfové podniků a vedoucí řady oblastí autonomní republiky.[7] Tyto volby byly 2. listopadu 1991 prohlášeny Sjezdem lidových poslanců RSFSR (Congress of People's Deputies of the RSFSR) za nezákonné.[16] Legitimní mocenské struktury zůstaly zachovány ještě několik měsíců po zářijovém puči Dudajeva. Ministerstvo vnitra a KGB Čečensko-ingušska tak byly zrušeny až koncem roku 1991.[17]
Prezident RSFSR Boris Jelcin vydal 7. listopadu vyhlášku o vyhlášení výjimečného stavu na území Čečensko-ingušska.[18] Praktická opatření k provedení však selhala. Dvě letadla se speciálními jednotkami, která přistála na letišti v Chankale, byla zablokována čečenskými separatisty.[19] Vůdci protidudajevských stran a hnutí přešli na stranu čečenských separatistů. V prvních dnech krize se rozpadla Prozatímní nejvyšší rada Čečensko-ingušska a její milice.[7][19]
Čečenské stráže zablokovaly 8. listopadu budovy ministerstva vnitra, KGB a také vojenské tábory. K blokádě byli použiti civilisté a nákladní automobily.[8]
Nejvyšší sovět RSFSR odmítl 11. listopadu schválit vyhlášku prezidenta Jelcina o zavedení výjimečného stavu v Čečensku-ingušsku.[20]
30. listopadu – 1. prosince 1991 se ve třech ingušských oblastech Čečensko-ingušska – Malgobek, Nazraň a Sunžensk – konalo referendum o vytvoření Ingušské republiky v rámci RSFSR. Referenda se zúčastnilo 75% ingušského obyvatelstva, 90% bylo pro.[19]
V důsledku „čečenské revoluce“ bylo Čečensko-ingušsko de facto rozděleno na Čečenskou republiku Ičkerii a Ingušsko,[7] které zůstalo mimo územně-správní jednotku.[17]
Dne 16. května 1992 dostala de facto rozpadlá Čečensko-ingušská SSR podle změn Ústavy RSFSR název Čečensko-ingušská republika.[21]
Dne 4. července 1992 přijal Nejvyšší sovět Ruské federace zákon o zformování Ingušské republiky v rámci Ruské federace.[22] Vytvoření republiky bylo předloženo ke schválení nejvyššímu orgánu Ruska – Sjezdu lidových poslanců.[23] Dne 10. prosince 1992 Sjezd lidových poslanců Ruska svým usnesením schválil vznik Ingušské republiky[24] a provedl příslušnou změnu Ústavy RSFSR z roku 1978, která oficiálně rozdělila Čečensko-ingušskou republiku na Ingušskou republiku a Čečenskou republiku.[25] Tato změna byla zveřejněna 29. prosince 1992 v „Rossijskaja gazeta“ a vstoupila v platnost 9. ledna 1993, po 10 dnech od oficiálního zveřejnění.[26]
Demografie
editovat- Životní statistiky
Zdroj: Federální služba státní statistiky (Russian Federal State Statistics Service)
| Narození | Úmrtí | Porodnost | Úmrtnost | |
|---|---|---|---|---|
| 1970 | 22,651 | 6,075 | 21.2 | 5.7 |
| 1975 | 22,783 | 6,469 | 20.4 | 5.8 |
| 1980 | 24,291 | 7,711 | 20.7 | 6.6 |
| 1985 | 30,745 | 10,170 | 25.0 | 8.3 |
| 1990 | 31,993 | 11,039 | 28.2 | 9.7 |
| 1991 | 31,498 | 11,081 | 26.3 | 9.2 |
| 1992 | 28,875 | 10,666 | 23.1 | 8.5 |
- Etnické skupiny
| cenzus 19261 | cenzus 1939 | cenzus 1959 | cenzus 1970 | cenzus 1979 | cenzus 1989 | cenzus 20021 | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Čečenci | 295 762 (61.4%) | 368 446 (52.9%) | 243 974 (34.3%) | 508 898 (47.8%) | 611 405 (52.9%) | 734 501 (57.8%) | 1 127 050 (71.7%) |
| Ingušové | 70 084 (14.5%) | 83 798 (12.0%) | 48 273 (6.8%) | 113 675 (10.7%) | 134 744 (11.7%) | 163 762 (12.9%) | 363 971 (23.2%) |
| Rusové | 78 196 (16.2%) | 201 010 (28.8%) | 348 343 (49.0%) | 366 959 (34.5%) | 336 044 (29.1%) | 293 771 (23.1%) | 46 204 (2.9%) |
| Ostatní | 38 038 (7.9%) | 43 761 (6.3%) | 69 834 (9.8%) | 74 939 (7.0%) | 73 612 (6.4%) | 78 395 (6.2%) | 33 755 (2.1%) |
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika na Wikimedia Commons
Poznámky
editovat- ↑ čečensky: Нохч-ГІалгІайн Автономнин Советски Социалистически Республика, transliterace - Noxç-Ġalġayn Avtonomnin Sovetski Socialistiçeski Respublika, ingušsky: Нохч-ГӀалгӀай Автономе Советий Социализма Республика, transliterace - Noxç-Ġalġay Avtonome Sovetiy Socializma Respublika
- ↑ rusky: Чече́но-Ингу́шская Автономная Советская Социалистическая Республика, transliterace - Čečeno-Ingušskaja Avtonomnaja Sovetskaja Socialističeskaja Respublika
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Checheno-Ingush Autonomous Soviet Socialist Republic na anglické Wikipedii.
- ↑ a b [Sčítání lidu v roce 1979]. Etnické složení obyvatelstva podle regionů Ruska [online]. v Rusku: Demoscope Weekly (webové stránky Státní univerzity — Vyšší ekonomická škola), 1979 [cit. 2021-07-27]. Dostupné online.
- ↑ DAVITASHVILI, Zurab V.; SINGH, Vijay P. The Geography of Georgia: Problems and Perspectives. [s.l.]: [s.n.] S. 25.
- ↑ 5 January 1957 - Reestablishment of Chechen-Ingush Autonomous Soviet Socialist Republic, Chechen return from deportation | Memory of Nations. www.memoryofnations.eu [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Декларация о суверенитете Чечено-ингушской республики. Чеченское национальное право (Чеченское государство) [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Закон РСФСР от 24 мая 1991 г. "Об изменениях и дополнениях Конституции (Основного Закона) РСФСР". constitution.garant.ru [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online.
- ↑ Конституция СССР в редакции от 26 декабря 1990 г.. constitution.garant.ru [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o IGPI.RU :: Политический мониторинг :: Выпуски политического мониторинга :: Чеченская республика Ичкерия. Общий обзор.. www.igpi.ru [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g Десять дней, которые отменили мир - В 1991 году усмирить Чечню можно было силами спецназа. versia.ru [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Газета Барт июнь 1991 номер 10 — Решение ОКЧН. Чеченское национальное право (Чеченское государство) [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ 09176. www.knowbysight.info [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online.
- ↑ Чечено-Ингушетия: кунаки Ельцина взяли власть. www.kommersant.ru [online]. 1991-09-09 [cit. 2021-07-29]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Комиссия Говорухина. — С. 18. — М. : Издательство "Лавента", 1995. — 176 с.
- ↑ Чечено-Ингушетия провозгласила независимость от России и Союза. www.kommersant.ru [online]. 1991-10-14 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Постановление Президиума Верховного Совета РСФСР от 08.10.1991 № 1723-I - Сейчас.ру. www.lawmix.ru [online]. [cit. 2021-07-30]. Dostupné online.
- ↑ Выборы в Чеченской республике. www.kommersant.ru [online]. 1991-11-04 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Постановление Съезда народных депутатов РСФСР от 2 ноября 1991 года № 1847-I «О признании незаконными выборов, проведенных 27 октября 1991 года в Чечено-Ингушской Республике» http://docs.cntd.ru/document/901606038
- ↑ a b ПРАВДА.РУ, Редакция. Десять лет назад был разогнан Верховный Совет Чечни. Джохар Дудаев воспользовался Бездействием российской власти.. Правда.Ру [online]. 2001-09-06 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Указ Президента РСФСР от 07.11.1991 г. № 178. Президент России [online]. [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c РОССИЯ-ЧЕЧНЯ: цепь ошибок и преступлений. web.archive.org [online]. [cit. 2021-07-30]. Dostupné online.
- ↑ Постановление Верховного Совета РСФСР от 11 ноября 1991 года N 1855-I "Об Указе Президента РСФСР от 7 ноября 1991 г. «О введении чрезвычайного положения в Чечено-Ингушской Республике» http://docs.cntd.ru/document/901606876
- ↑ Закон РФ от 21 апреля 1992 г. N 2708-I "Об изменениях и дополнениях Конституции (Основного Закона) Российской Советской Федеративной Социалистической Республики". constitution.garant.ru [online]. [cit. 2021-07-30]. Dostupné online.
- ↑ ЗАКОН Об образовании Ингушской Республики в составе Российской Федерации [online]. 1992-07-04 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ О порядке введения в действие Закона Российской Федерации "Об образовании Ингушской Республики в составе Российской Федерации" [online]. 1992-07-04 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Постановление Съезда народных депутатов Российской Федерации от 10 декабря 1992 г. № 4070-I «О Законе Российской Федерации "Об образовании Ингушской Республики в составе Российской Федерации http://www.szrf.ru/szrf/doc.phtml?nb=110&issid=1101992052000&docid=700[nedostupný zdroj]
- ↑ Закон РФ от 10 декабря 1992 г. N 4071-I "О внесении изменений в статью 71 Конституции (Основного Закона) Российской Федерации - России". constitution.garant.ru [online]. [cit. 2021-07-30]. Dostupné online.
- ↑ Законы РСФСР/РФ 1990-1993 и поправки к ним до весны 1995. www.politika.su [online]. [cit. 2021-07-30]. Dostupné online.