Strakapoud prostřední

druh ptáka

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) je středně velkým druhem šplhavce z čeledi datlovitých (Picidae).

Jak číst taxoboxStrakapoud prostřední
alternativní popis obrázku chybí
Strakapoud prostřední
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
(jako Leiopicus medius)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádšplhavci (Piciformes)
Čeleďdatlovití (Picidae)
Rodstrakapoud (Dendrocopos)
Binomické jméno
Dendrocopos medius
(Linnaeus, 1758)
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taxonomie

editovat

Druh pochází pravděpodobně z Balkánu nebo severní části Itálie, odkud se pak rozšířil do zbytku Evropy a severozápadní Asie. V současné době většina autorů uznává celkem čtyři vzhledově podobné subspecie:[2][3][4]

  • Délka těla: 20–22 cm
  • Rozpětí křídel: 33–34 cm
  • Hmotnost: 50–58 g.

Je jen o něco menší než strakapoud velký (D. major), ale zároveň zřetelně větší než strakapoud malý (D. minor). Hřbet a křídla má leskle černá, bíle skvrnitá, s kulatou bílou skvrnou v ramenní oblasti. Ocas je černý s bílými, tmavě pruhovanými vnějšími pery. Temeno má červené bez černého okraje, šíjový proužek černý, neuzavřený. Boky jsou šedě pruhované, hruď světle žlutá a břicho a spodní krovky ocasní růžové. Zobák je poměrně krátký, slabší, světle šedě zbarvený. Ze všech druhů strakapoudů v Evropě má nejméně rozvinutý sexuální dimorfismus patrný pouze na červené čepičce, která je u samic o něco kratší a na zadním okraji špinavě oranžově žlutá.

Od podobného strakapouda velkého se liší hlavně červeným temenem, jinou kresbou hlavy, světlejšími spodními krovkami ocasními, šedým pruhováním na bocích těla a slabším zobákem.

Ozývá se výrazným „gyk“, často v rychlé řadě, nebo naříkavým „kvééh“. Bubnuje jen vzácně.[5]

Rozšíření

editovat
 
Dendrocopos medius

Žije na rozsáhlém území Evropy, v rozmezí od Kantaberského pohoří přes Pyreneje, velkou část Francie, Belgie a střední Evropu až po západní okraj evropské části Ruska; zasahuje též na Kavkaz a do Íránu a Iráku v Malé Asii. Stálý.

Ve střední a východní Evropě hnízdí hlavně v nížinách a pahorkatinách, maximálně po 900 m n. m. V Itálii, na Balkáně a v Turecku však hnízdí až po 1700 m n. m. a na Kavkaze a Íránu ještě výše.[2]

Evropská populace druhu je odhadována na 140 000–310 000 hnízdících párů;[6] nejhojněji je přitom zastoupen ve střední a východní Evropě. V České republice hnízdí v počtu 3000–6000 párů[5] a je zde zvláště chráněný jako ohrožený druh.[7]

Žije převážně v listnatých lesích, hlavně pak v lesích lužních s vysokým zastoupením starých dubů nebo v doubravách v pahorkatinách,[5] méně početně také v jiných typech listnatého lesa (staré porosty habru, buku, olše, javoru nebo jilmu), ve smíšených lesích, velkých sadech (zvláště při okrajích uzavřených listnatých lesů) a parcích. Rozhodující je i velikost zalesněné plochy. Hodně nesouvislé lesní porosty o ploše menší než 10 ha totiž osídluje jen zřídkakdy.[8]

Hnízdění

editovat

Pohlavně dospívá již na konci prvního roku života. Je monogamní. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí v kmenech nebo silných větvích s měkkým dřevem, obvykle ve výšce 5–10 m nad zemí. Na tesání dutiny, které trvá obvykle 2–4 týdny, se podílejí oba ptáci, samec i samice. Dutina bývá široká zhruba 12 cm a hluboká 20–35 cm s vletovým otvorem o průměru nejméně 34 mm. Občas též využívá opuštěných dutin strakapoudů velkých nebo strakapoudů malých, které rozšiřuje, či obsazuje jednu vlastní dutinu vícekrát.[3] Ve střední Evropě začíná hnízdit nejdříve na začátku dubna. Ročně klade obvykle jednu snůšku po 5–6 (4–8) bílých, lesklých, 23,2 × 18,5 mm velkých vejcích,[5] na kterých sedí oba rodiče 12–13 dnů. Mláďata hnízdo opouštějí po 20–24 dnech.[3]

Potrava

editovat

Po potravě pátrá hlavně v korunách stromů. Živí se převážně členovci, obzvláště pak hmyzem a mravenci, v malé míře též různými plody, semeny či mízou. Do dřeva příliš často neseká, a proto hmyz žijící ve dřevě (dospělce i larvy) získává pouze zpod vrchní vrstvy nebo odchlíplých kusů kůry.

Reference

editovat
  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. a b WINKLER, Hans; CHRISTIE, David; NURNEY, David. Woodpeckers. A Guide to Woodpeckers, Piculets and Wrynecks of the World. Robertsbridge: Pica Press, 1995. Dostupné online. ISBN 0-395-72043-5. S. 270. (anglicky) 
  3. a b c HOYO, Josep del a kol. Handbook of the Birds of the World (HBW). Bd 7. Jacamars to Woodpeckers. Barcelona: Lynx Edicions, 2002. Dostupné online. ISBN 84-87334-37-7. S. 483. (anglicky) 
  4. Middle Spotted Woodpecker (Dendrocopos medius). [s.l.]: The Internet Bird Collection Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2. S. 158. 
  6. Middle Spotted Woodpecker Dendrocopos medius [online]. BirdLife International [cit. 2011-07-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-29. (anglicky) 
  7. Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. 
  8. GORMAN, Gerard. Woodpeckers of Europe. A Study to European Picidae. Chalfont: Bruce Coleman, 2004. ISBN 1-87284-205-4. S. 106–116. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat