Rumunská literatura
Rumunská literatura je literatura vzniklá v rumunštině. Ač je rumunština románským jazykem, byla literatura ve své historii spíše pod vlivem slovanských jazyků (v Rumunsku převažoval a stále převažuje vliv pravoslavné církve a s tím související slovanské kultury, až do devatenáctého století byla dokonce k zápisu rumunštiny používána cyrilice) a také osmanské turecké kultury. K rozsáhlejším kontaktům se západní kulturou došlo až ve 20. století.
Historie editovat
16. století editovat
Nejstarší zachovanou rumunskou ucelenou literární památkou je tzv. Neacșuův dopis (Scrisoarea lui Neacșu) z roku 1521. V tomto dopise kupec Neacșu Lupu varuje brašovského starostu Johannese Benknera před hrozícím vpádem Turků. První památky čistě literárního charakteru byly překlady slovanských liturgických textech nebo původní díla náboženského charakteru (Șcheiský žaltář, Psaltirea Șcheiană, 1482). První rumunskou tištěnou knihou byl katechismus jáhna Coresiho z roku 1559. Nejstarším dokladem rumunské poesie je veršovaný žaltář, který vytvořil moldavský metropolita Dosoftei v roce 1673 (tištěno v Polsku). Postupně se také objevovaly první pokusy o překlad bible, zprvu pouze částečné a přeložené podle latinských a maďarských překladů. První úplný překlad Bible do rumunštiny se objevil z popudu valašského knížete Şerbana Cantacuzino teprve roku 1688, kdy tiskárna bukurešťského metropolity vytiskla tzv. Bukurešťskou bibli (Biblia de la București), uspořádanou bratry Radem a Şerbanem Greceanu.
Renesance editovat
.jpg)
Evropské kulturní proudy se do rumunské kultury dostaly až s velkým zpožděním - první známky renesance se objevují až v 17. století v kronikářské činnosti Grigore Urecha (Letopisețul Țărâi Moldovei) a Mirona Costina (dokončil Urecheho dílo, které bylo i nadále aktualizováno dalšími autory). První rumunskou skutečně renesanční osobností byl historik a spisovatel, moldavský kníže Dimitrie Cantemir, autor celé řady významných historických a filosofických děl a také prvního rumunského románu Historia Hieroglyphica (1705), v němž jsou postavy soudobé rumunské společnosti alegoricky popsány jako bájná zvířata.
Z hlediska vývoje spisovného rumunského jazyka jsou významné dvě literární památky z Transylvánie: objevil se první rumunsko-latinský slovník (Dictionarium Valachico-Latinum, Caransebeș, cca 1650), a o mnoho let později první ucelená gramatika rumunského jazyka psaná v latině (Institutiones linguae Valachicae, Crișana, cca 1770).
Dokladem rozmachu vzdělanosti bylo založení knížecí koleje s církevně-slovanským vyučovacím jazykem moldavským knížetem Vasilem Lupu v Jasech (1641) a obdobné akademie v Târgoviști valašským knížetem Matějem Basarabem. V Sedmihradsku vznikaly zejména kalvínské školy.
18. století editovat
V osmnáctém století se Rumunsko dostává pod nadvládu Osmanské říše. Vládnoucí vrstvou se stávají rumunští Řekové, tzv. Fanarioti, jejichž prostřednictvím je rumunská kultura silně ovlivněna řeckou, což v literatuře znamenalo především rozvinutí tradice anakreónské milostné poesie. Velkou úlohu v této době hraje básnický rod Văcărescu, jehož členové, v této době především Ienăchiță (zemřel 1796, mimo jiné autor první rumunské gramatiky), Alecu (zemřel 1798) a Nicolae (zemřel 1830), jsou pokládáni za největší dobové rumunské básníky. Rod Văcărescu zároveň patří k nejstarší valašské rodové šlechtě. Jeho tradice se udržuje až do moderní doby (básnířka Elena Văcărescu, 1864-1947). Dalším výrazným vlivem bylo pro literaturu před národním obrozením osvícenství, k jeho čelným představitelům patřil zakladatel rumunského školství Gheorghe Asachi (1788 - 1869).
Národní obrození editovat
V první polovině 19. století vznikal v Rumunsku nacionalismus, projevující se především touhou po vlastním státě a nezávislé kultuře (bez řeckých, slovanských a osmanských vlivů). Výsledkem těchto revolučních idejí byla povstání v letech 1821 a 1848. Tuto epochu nazýváme rumunské národní obrození. Nositeli revolučních idejí byli především mladí Rumuni, studující ve Francii a v Německu, do rumunského myšlení se proto vnáší ideje německé filosofie a francouzské kultury, klesá naproti tomu vliv kultury starořecké a orientální.
Opouštění řeckých vzorů a emancipace rumunského jazyka a písemnictví byla hlavním posláním Sedmihradské školy (Școala Ardeleană). Význačnými postavami tohoto kulturního hnutí se stali Petru Maior, Samuil Micu-Klein a Gheorghe Șincai. Během padesáti let se Rumunům, kteří tvořili nejpočetnější národnostní skupinu v Sedmihradském knížectví, podařilo vědecky zdokumentovat svůj latinský původ, přepsat svou historii, jazyk a gramatiku a vybudovat pedagogický základ potřebný ke vzdělávání svých elit a dobývání politických práv v rámci habsburské říše.
Probuzení národního ducha mělo za následek čilý rozvoj spolkového života a založení celé řady kulturních institucí, divadelních společností apod. V roce 1827 byla založena Literární společnost (Societatea literară) propagující všeobecnou osvětu i nové literární formy, v roce 1840 založil Mihail Kogălniceanu první rumunský literární časopis Dacia Literară, věnující se také společensko-politickým otázkám. V Moldavsku již předtím v letech 1829-35 a znovu 1837-50 vycházel dvakrát týdně časopis Gheorghe Asachiho Rumunská včela (Albina Românească), který měl od roku 1837 literární přílohu Rumunská loutna (Alăuta Românească). V Sedmihradsku od roku 1838 redigoval George Bariț časopis Gazeta de Transilvania s literární přílohou List pro rozum, srdce a literaturu (Foaie pentru minte, inimă și literatură). Významnou osobností této doby byl básník a spisovatel Ion Heliade Rădulescu (1802-1872), plodný překladatel, spoluzakladatel Rumunské akademie a prvních rumunsky psaných novin (Curierul Românesc, 1829, od roku 1837 též s literární přílohou Posel pro obojí pohlaví, Curier de ambe sexe).[1]
Po roce 1830 začínají rumunští autoři reflektovat francouzský romantismus, jehož principy kombinují s národními prvky či domácím folklórem. Především kolem časopisu Dacia Literară se vytváří literární generace "Osmačtyřicátníků" (generaţie pașoptistă) - pojmenovaná po revolučním roce 1848, jejímž cílem je ustavení původní rumunské literatury. Autoři této generace pěstovali romantická témata a motivy a jako zdroj inspirace pro lyriku zapáleného vlastenectví a přírody si zvolili historii. Vedle dominantních motivů romantických pracují i s prvky realistickými nebo klasicistními. Objevuje se fenomén koexistence několika literárních proudů v rámci jednoho díla, což je patrné např. v novele Alexandru Lăpușneanul (1840) od Constantina Negruzziho nebo dokonce v baladách Vasile Alecsandriho.[2] Vasile Alecsandri (1821-1890) musel po porážce revoluce odejít do exilu. Byl sběratelem rumunského folklóru a autorem lyrické i epické poezie uspořádané do souborného vydání pod názvem Lidové básnictví Rumunů (Poezii populare ale românilor, 1866).
Junimea a největší klasikové 19. století editovat
V roce 1863 založil kritik Titu Maiorescu v Jasech literární společnost Omladina (Junimea), která sdružovala mnoho význačných literátů té doby. Angažoval se v ní největší rumunský básník vůbec Mihai Eminescu (1850-1889), dále autor realistických lokálních komedií Ion Luca Caragiale (1852-1912) a autor vesnických povídek Ion Creangă (1837 nebo 1839-1889).
Všichni tito autoři publikovali v novém literárním časopise Literární rozmluvy (Convorbiri literare), který začal vycházet v Jasech v roce 1867 a svou autoritou jej zaštítil právě uznávaný literární kritik Maiorescu. Redakční vedení na jedné straně recipovalo soudobé proudy evropské literatury, současně však dávalo prostor sbírkám rumunské lidové slovesnosti. Omladina se vyznačovala kulturním „obrazoborectvím“ a poměrně ambiciózním kulturně-emancipačním programem. „Junimisté byli sžíraví v útocích na prostřednost a strojenost a kritika povrchního napodobování (‚forme fără fond‘ tj. forma bez základu) byla lékem, který vznikající národní kultura potřebovala. Jejich volání po vyšší úrovni zřídka minula cíle, a především bylo významné, že prosadili heslo: ne francouzské umění v rumunském rouše, ale umění rumunské obsahem i formou. Na druhé straně je třeba i vidět, že většina junimistů vystudovala v Německu, a proto byli spíše proněmečtí. (…) Junimisté sehráli klíčovou roli při formování rumunského literárního jazyka, když odmítali latinizující extremismus, a naopak prosazovali, aby byl spisovný jazyk blízký jazyku, kterým mluvil normální Rumun.“[1]
Za národního básníka je většinou kritiků i veřejností považován Mihai Eminescu, představitel romantismu s národními rysy. Do dějin literatury vstoupil milostnou i přírodní lyrikou s prvky lidového folkloru (např. pohádek, jako slavná báseň Večerní hvězda, Luceafărul), ale psal také satiru na společenské poměry po zhroucení ideálů revoluce z roku 1848 a filozoficky laděné básně ovlivněné Kantem i Schopenhauerovým pesimismem.
Zakladatel moderního rumunského divadla byl Ion Luca Caragiale, pranýřující ve svých satiricky laděných komediích pokrytectví a celkovou nekulturnost maloměšťáků, jakož i zatuchlý politický provincialismus. Jeho nejznámější hrou je Ztracený dopis (O Scrisoare Pierdută, 1884), která je stále uváděna na rumunských i zahraničních scénách.
Dalším klasikem tohoto období byl Ion Creangă, originální vypravěč obdařený mimořádnou fantazií, sugestivností a smyslem pro humor, které uplatnil v řadě povídek, pohádek a anekdot, ale i v literatuře erotické. Nejznámější je sbírka Vzpomínky z dětství (Amintiri din copilărie). V jeho případě nejde jen o prostá sebrání lidové slovesnosti, nýbrž o svébytný příspěvek k evropskému venkovskému realismu.
Mezi junimisty bývá řazen rovněž Ioan Slavici, klasik realistické venkovské prózy a představitel žánru vývojového románu (bildungsromanu). V jeho dílech se objevuje psychologizace postav a lehce moralizující nádech. Život Slaviciových hrdinů bývá vyplněn bojem o společenské uznání, jak je tomu např. v románu Mara (1894), který vyšel i česky.
Předválečná literární hnutí editovat
.jpg)
Dočasný vliv na vývoj literatury v období před I. světovou válkou měla čtyři hnutí reprezentovaná časopisy Současník (Contemporanul), Rozsévač (Sămănătorul), Nový život (Viața nouă) a Rumunský život (Viața Românească), vycházejícími od roku 1881, resp. 1901, 1905 a 1906.
Časopis Současník redigoval socialistický kritik Constantin Dobrogeanu-Gherea, jenž měl ideově blízko k marxismu a ruskému narodnictví.
Kolem listu Rozsévač, který založili Alexandru Vlahuță a George Coșbuc, se postupně zformovalo konzervativně-vlastenecké hnutí zvané sămănătorismus, domáhající se výlučně národních motivů, zejména rurálních, a kritizující cizí kulturní vlivy. Domácí tvorba měla plnit především účel osvětový (edukační) a také mravokárný. Vedle politicky kolísajícího prozaika Mihaila Sadoveanu se nejviditelnější postavou stal historik Nicolae Iorga.
Zcela protichůdný byl ideový program skupiny kolem časopisu Nový život, jehož zakladatelem byl básník a filolog Ovid Densușianu. Jeho přívrženci hledali oporu v intelektuálním prostředí města a odmítli vypjatý tradicionalismus. Usilovali o propojení rumunské a západní literatury.[3]
Kompromisní východisko mezi sămănătorismem a důraznou inspirací cizími, "velkými" literaturami nabídla skupina tzv. poporanistů, sdružených kolem časopisu Rumunský život, jenž vedli Constantin Stere a George Călinescu. Bylo to hnutí intelektuálů zaměřujících se na literární kritiku daleko spíše než na původní tvorbu. Poporanisté souhlasili s ideou, že primární podněty národní literatuře mají vycházet ze života prostých rolníků, avšak nesdíleli nacionalistické představy o výlučném charakteru domácí estetické tradice.
Zlatý věk rumunské literatury editovat
Zlatým věkem rumunské literatury bylo meziválečné období, kdy nově sjednocené Rumunské království těžilo z příznivého hospodářského vývoje a politických a uměleckých svobod. Vzniká moderní rumunský román, zprvu inspirovaný převážně válkou a s ní souvisejícími společenskými změnami. K zakladatelům tohoto žánru patří Liviu Rebreanu (1885-1944, romány Povstání, Răscoala; Les oběšenců, Pădurea Spânzuraților), dále Camil Petrescu (Ultima noapte de dragoste, întâia noapte de război, Poslední noc lásky, první noc války). Význačnou osobností tohoto období byl také romanopisec a historik George Călinescu (1899-1965). Začali psát také někteří z nejvýznamnějších rumunských autorů vůbec, především jeden z největších rumunských básníků Tudor Arghezi (1880-1967), spisovatel a významný religionista Mircea Eliade (1907-1986) a básník Lucian Blaga (1895-1961).
Ve spojení se západní kulturou vznikla také kultura modernistická a avantgardní, francouzsky píšící Rumun Tristan Tzara se stal zakladatelem jednoho z jejích nejradikálnějších směrů, dadaismu. K významným avantgardním autorům patří také romanopisec Max Blecher, jehož díla vyšla i česky (Příhody z bezprostředního neskutečna, 1996) a matematik a básník Ion Barbu (1895-1961), pokládaný za jednoho z největších rumunských básníků dvacátého století.
Poválečné období editovat
V poválečném období po nástupu komunismu prošla rumunská literatura těžkým obdobím. Ač mnozí rumunští emigranti slavili úspěchy v zahraničí (autor absurdních dramat Eugène Ionesco, filosof a esejista Emil Cioran). Patrně nejvýznamnějším autorem byl romanopisec Martin Preda (1922-1980), zprvu podporovatel komunismu, později jeho ostrý kritik, autor monumentálního románu Morometové (Moromeții, definitivní verze 1967), v němž popisuje život na rumunské vesnici ve dvacátém století, a rozsáhlé kruté obžaloby intrikánství komunistických prominentů Nejmilovanější z pozemšťanů (Cel mai iubit dintre pământeni, 1980). K dalším významným autorům patří básník Nichita Stănescu (1933-1983), hlavním představitelem rumunského disentu a později emigrace je romanopisec Dumitru Țepeneag (narozen 1937), dnes žijící ve Francii.
Současná literatura editovat
Dosud žádný rumunsky píšící autor nebyl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. V roce 2009 obdržela toto ocenění Herta Müllerová, jejímž rodným i tvůrčím jazykem je němčina.
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Romanian literature na anglické Wikipedii.
- ↑ a b TREPTOW, Kurt. Dějiny Rumunska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 543 s. ISBN 80-7106-348-7. S. 202.
- ↑ SINCA, Camelia. Pașoptismul – trăsături și scriitori reprezentanți. Libertatea. 2021-02-17. Dostupné online.
- ↑ TREPTOW, Kurt. Dějiny Rumunska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 543 s. ISBN 80-7106-348-7. S. 203-204.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rumunská literatura na Wikimedia Commons
