Referenční skupina
Referenční skupina (z lat. referre = podávat zprávu) je sociologický pojem označující skupinu, ke které se jedinec nebo skupina jedinců vztahuje, proto je v této souvislosti referenční skupina je také označována jako skupina vztažná. Jedinec ke své referenční skupině vzhlíží, orientuje se na ni svými hodnotami, jednáním a poměřuje vůči ní své chování. Na rozdíl od členské skupiny ale nemusí být jejím členem. K referenční skupině vzhlíží a přejímá její normy, vzory a hodnoty. Referenční skupinou může být v reálném životě jedince politicky vymezující se skupina, intelektuální kroužek, hlouček lidí či příslušníci určité subkultury.
Vývoj teorie referenčních skupin editovat
Pojem referenční skupiny byl použit poprvé americkým sociologem Herbertem H. Hymanem v 40. letech 20. století. Teorii referenčních skupin zavedli do sociologie rovněž američtí sociologové Robert K. Merton a Alice Rossi v roce 1950. Při své práci vycházeli ze závěrů studie amerického sociologa a statistika Samuela A. Stouffera, jenž ve své knize American Soldier publikované v roce 1949 představil hypotézu „relativní deprivace“. Tuto hypotézu formuloval Samuel Stouffer na základě různého přijetí války a vojenské služby americkými vojáky v souvislosti s postavením osob a skupin, ke kterým se sami vztahují. Robert Merton poté dále rozvíjel koncept referenčních skupin a vykládal na nich vlastní teorii středního dosahu.
Sociologické pojetí referenčních skupin editovat
Referenční skupinou se v sociologii chápe kolektiv, jehož mínění, přesvědčení, světonázor či životní styl formuje vlastní postoje individua. Taková skupina poskytuje úhel pohledu na sociální realitu a tvoří současně model, s nímž se jedinec porovnává, hodnotí sám sebe a své životní postavení. Jedinec aspirující na členství v referenční skupině přijímá požadavky na vystupování a vzhled (identifikuje se s referenční skupinou například ve stylu oblékání, pokud určitý styl ke skupině přísluší); znaky příslušnosti ke skupině jsou zpravidla nápadné a jedinec je záměrně vystavuje na odiv.[1]
Orientace jedince na referenční skupinu se projevuje mj. přejímanými vzorci chování jejích členů a vrcholí touhou stát se jejím členem. Normy referenční skupiny mohou být v rozporu s požadavky členské skupiny jedince, členská skupina může v důsledku toho jedinci ukládat postihy, sankce či jedince z členské skupiny úplně vyloučit. Tento přístup členské skupiny může vyvolat až sociální vykořenění.[2] Referenční skupiny jsou v sociologii děleny na otevřené a uzavřené. Jedinec orientující se na otevřenou referenční skupinu aspiruje na členství a prochází procesem tzv. „anticipující socializace“, během níž si osvojuje normy kolektivu a zakončuje se tak sociální inkluze, tj. začleňování do skupiny. Uzavřené referenční skupiny neposkytují možnost se stát jejím členem; členství je pouze přísně výběrové či není možné vůbec. Důvodem uzavřenosti skupiny je například podmínka příslušnosti jedince k rodu (šlechta, církve, sekty či vysoká inteligence).[3]
Význam referenčních skupin editovat
Člověk je k příslušenství k referenční skupině motivován „prastarou lidskou touhou být akceptován, někam patřit, žít ve světě s druhými“.[1] Teorie referenčních skupin se stala významnou součástí analýzy sebeuvědomování a sebehodnocení, má význam také při tvorbě psychosociální charakteristiky jedince. Model referenčních skupin je dále užitečný ve zkoumání fungování organizací různého druhu, například vojenských a průmyslových.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007. 194 s. ISBN 978-80-87029-10-7. S. 124.
- ↑ PETRUSEK, Miloslav; MAŘÍKOVÁ, Hana. Velký sociologický slovník. 1.. vyd. Praha: Karolinum, 1996. Dostupné online. ISBN 80-7184-311-3. S. 994.
- ↑ ROUBAL, Ondřej. Skupina – základní sociologický pojem [online]. Dostupné online.
Literatura editovat
- PETRUSEK, Miloslav, MAŘÍKOVÁ, Hana a VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. 2 sv. ISBN 80-7184-311-3.
- URBAN, Lukáš. Sociologie trochu jinak. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. 208 s. Sociologie. ISBN 978-80-247-2493-5.
- JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3.
- MONTOUSSÉ, Marc a RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 335 s. ISBN 80-7178-976-3.
- NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. 120 s. Sociologie. ISBN 978-80-247-2957-2.
- BAUMAN, Zygmunt a MAY, Tim. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. 239 s. Studijní texty; sv. 30.ISBN 978-80-7419-026-1
- BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. 3. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007, 194 s. ISBN 978-80-87029-10-7.