Pajehličník přeslenatý

druh rostliny

Pajehličník přeslenatý[2][3] (Sciadopitys verticillata), nebo pajehličník přeslenitý, je stálezelený jehličnatý strom. Je jediným druhem rodu pajehličníkmonotypické čeledě pajehličníkovité (Sciadopityaceae).

Jak číst taxoboxPajehličník přeslenatý
alternativní popis obrázku chybí
Pajehličník přeslenatý, výška 12 m
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělenínahosemenné (Gymnospermae)
Třídajehličnany (Pinopsida)
Řádborovicotvaré (Pinales)
Čeleďpajehličníkovité (Sciadopityaceae)
Rodpajehličník (Sciadopitys)
Binomické jméno
Sciadopitys verticillata
(Thunb.) Sieb. et Zucc., 1842
Synonyma

Podocarpus verticillatus (Thunb.) Wall. ex Steud., 1841

Některá data mohou pocházet z datové položky.
Detail

Rozšíření

editovat

Je to endemit z jižních oblastí Japonska, kde roste jednotlivě nebo v malých skupinkách ve středních výškách tamních hor (500 až 1000 m) v oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí. Vyhovují mu přistíněná stanoviště chráněná před mrazivými větry a vlhčí, ale odvodněné půdy. Krátkodobě tolerují mrazy i do -30 °C. Ze stratigrafických záznamů je známý asi 200 milionu let z období svrchního triasu, v období křídy byl rozšířen v Eurasii i v Severní Americe. Je to živá fosílie bez blízkých příbuzných.

Do Evropy byl dovezen v roce 1861. Největší známý exemplář v Česku je v ZOO Zlín-Lešná, byl zde vysazen v roce 1960, v roce 2010 dosáhl výšky 10 m a má průměr kmene 25 cm.

Je to strom, který ve své domovině vyrůstá do výše 20 až 30 m s průměrem kmene okolo 1 m. V našich podmínkách dorůstá maximálně do 10 m. Kůra kmene je hnědá s oranžovým nádechem, v mládí hladká, později se odlupuje v tenkých dlouhých pruzích. Strom vytváří úzký, pravidelný kužel. Větve jsou krátké, tenké, vodorovně odstávající. Malé, plstnaté pupeny mají červenohnědou barvu. Existuje i keřovitá forma pajehličníku přeslenatého, která se ale málo vyskytuje.

Stálezelené jehlice rostou jen na koncích letorostů po 10 až 30 v paprskovitých přeslenech deštníkovitého nebo přesličkového tvaru. Jsou měkké a jakoby dužnaté, dlouhé 5 až 12 cm a široké 4 až 8 mm, s podélným žlábkem, lekle zelené, kožovité, opadávají po 2 až 3 létech. Jsou to nepravé listy, vznikly buď splynutím dvou jehlic nebo to jsou fotosyntetizující fylokladia. Pravé listy jsou redukovány na drobné, těsně přiléhající šupinky 1 až 3 mm dlouhé, zprvu zelené a později hnědé, rostoucí spirálovitě na stoncích.

Pajehličník přeslenatý má současně na jednom stromu samčí šišticepylem i samičí s vajíčky. Samčí jsou velké 6 až 12 mm a nacházejí se ve shlucích na konci větví. Samičí rostou jednotlivě, jsou vejcovité, dlouhé 5 až 10 cm a 3,5 až 6,5 cm široké, v průběhu zrání se barva mění ze zelené na hnědou. Semena dozrají a šišky se otevřou po 18 až 20 měsících od opylení. V šišce je asi 15 až 40 oranžově-hnědých semen, dlouhých 8 až 12 mm, vejčitě zploštělých s úzkými křidélky, klíčí dvěma děložními lístky. Asi 15 semen váží 1 gram.

Rozmnožování

editovat

Semena před výsevem potřebují 3 měsíce stratifikace, i tak však obtížně klíčí. Mladé rostlinky velice pomalu rostou, za 3 roky měří sotva 30 cm. Za deset let dorostou do výše 1 až 1,2 m. Měly by být brzy vysazeny na trvalé stanoviště, stromky vyšší než 1 m se špatně přesazují.

Použití

editovat

Výhradně pro zahradnické účely a jako sbírková rostlina. Tato velmi zajímavá dřevina se u nás těší velké oblibě, její vhodné použití je jako solitéra, do skupinových výsadeb, ale i do nádob. Bylo vyšlechtěno přes 50 různých odrůd lišící se habitem i barvou.[4] Dříve se jeho elastického, vodě odolného dřeva používalo v Japonsku pro stavbu lodí a lisoval se z něho olej vhodný pro výrobu barev a laků.

Taxonomie

editovat

Pajehličník přeslenatý byl dlouhodobě zařazen do čeledě tisovcovitých (Taxodiaceae), po jejím zrušení byl převeden do čeledě cypřišovitých (Cupressaceae). Nyní po podrobnějším přezkoumání bylo zjištěno, že představuje zcela izolovanou větev a byl umístěn do samostatné čeledě pajehličníkovitých (Sciadopityaceae Luerss., 1877).

Reference

editovat
  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. katalog botanických zahrad
  3. BioLib
  4. www.bethlehemnursery.com. www.bethlehemnursery.com [online]. [cit. 2010-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-05. 

Externí odkazy

editovat