NGC 2477

otevřená hvězdokupa

NGC 2477 (také známá jako Caldwell 71) je otevřená hvězdokupasouhvězdí Lodní zádě vzdálená přibližně 3 600 světelných let. Objevil ji francouzský astronom abbé Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.[1] Výzkumy z let 2011 a 2016 odhadují stáří hvězdokupy kolem jedné miliardy let.[5][6]

NGC 2477
Otevřená hvězdokupa NGC 2477, snímek z 200 mm dalekohledu. Autor: Guillermo Abramson
Otevřená hvězdokupa NGC 2477, snímek z 200 mm dalekohledu. Autor: Guillermo Abramson
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typotevřená hvězdokupa
ObjevitelNicolas-Louis de Lacaille[1]
Datum objevu1751[1]
Rektascenze07h 52m 10s[2]
Deklinace-38°31′48″[2]
SouhvězdíLodní záď (lat. Pup)
Zdánlivá magnituda (V)5,8[2]
Úhlová velikost27'[1]
Vzdálenost4 000 ly
(1 222 pc)[3]
Fyzikální charakteristiky
Absolutní magnituda (V)-7,1[4]
Metalicita [Fe/H]0,07
Označení v katalozích
New General CatalogueNGC 2477
Jiná označeníOCl 720, Cr 165, Mel 78,[1] Caldwell 71
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pozorování

editovat
 
Poloha NGC 2477 v souhvězdí Lodní zádě

Na obloze je možné ji jednoduše nalézt 2,5 stupně severozápadně od jasné hvězdy Naos (ζ Puppis), 20' severně od proměnné hvězdy QZ Puppis s magnitudou 4,5. Dalšího 1,5 stupně severozápadně se nachází pouhým okem viditelná otevřená hvězdokupa NGC 2451, která je jasnější, ale méně bohatá než NGC 2477. Hvězdokupa je velmi zhuštěná, takže vypadá jako jasná kulová hvězdokupa, ale na rozdíl kulových hvězdokup leží uvnitř disku galaxie Mléčná dráha. Je viditelná i triedrem, ale hvězdokupa v něm zůstane mlhavá, teprve až středně velký amatérský astronomický dalekohled ji rozloží na několik stovek hvězd. Hvězdokupa celkem obsahuje přibližně 2 000 hvězd, nejjasnější z nich mají magnitudu 10.[7]

Její deklinace je mírně jižní, a proto je zvláště dobře pozorovatelná na jižní polokouli, kde je její pozorování značně jednodušší, i když je cirkumpolární pouze ve vysokých zeměpisných šířkách. Na severní polokouli je její pozorování ve středních zeměpisných šířkách znevýhodněné a v severnějších oblastech není viditelná vůbec.[8] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od prosince do dubna.

Historie pozorování

editovat

NGC 4755 jako první popsal Nicolas-Louis de Lacaille 19. března 1752[4] během astrometrického pozorování na mysu Dobré naděje, když v letech 1751 až 1752 pracoval na katalogu jižních hvězd Cœlum Australe Stelliferum. Pozoroval ji malým dalekohledem o průměru půl palce (12 mm) při zvětšení 8x a popsal ji jako "velkou mlhovinu o průměru 15' až 16'."[9] Prvním pozorovatelem, který ji popsal jako hvězdokupu, byl James Dunlop v roce 1827, kdy ji popsal jako "docela velkou slabou mlhovinu jednoduše rozložitelnou na jednotlivé hvězdy, s malou slabou mlhovinou v severozápadní části, kterou je docela těžké rozložit na velmi slabé hvězdy."[9]

Vlastnosti

editovat

NGC 2477 je nádherná hvězdokupa, veliká skoro jako Měsíc v úplňku. Je popisována jako "jedna z nejlepších hvězdokup na obloze", vypadá jako kulová hvězdokupa bez středového zhuštění (např. NGC 4372 nebo NGC 5466).[1] Burnham poznamenal, že mnoho pozorovatelů zmiňuje její bohatost a i když je menší než M46 v tomtéž souhvězdí, je bohatší a hustější.[10] Jde o jednu z nejbohatších známých otevřených hvězdokup, obsahuje více než 1 900 hvězd zhuštěných v oblasti o průměru 22 světelných let.[11] Navíc se nachází v oblasti Mléčné dráhy, která je bohatá na hvězdy, takže je obtížné přesně určit, které hvězdy jsou opravdovými členy této hvězdokupy. Metalicita jejích hvězd je podobná Slunci a její stáří je kolem jedné miliardy let,[5][6] takže je starší než například Hyády.

Její odhadovaná vzdálenost od Slunce je kolem 1 200 parseků (4 000 světelných let)[3] a pravděpodobně tedy patří k části ramene Orionu, která míří směrem ven a možná kříží rozptýlený konec ramene Persea.

Reference

editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků NGC 2477 na italské Wikipedii a NGC 2477 na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f The NGC/IC Project: Results for NGC 2477 [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky) 
  2. a b c SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 2477 [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b WEBDA page for open cluster NGC 2477 [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b SEDS NGC Catalog Online: Results for NGC 2477 [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b JEFFERY, Elizabeth J.; VON HIPPEL, Ted; DEGENNARO, Steven, et al. The White Dwarf Age of NGC 2477. S. 35. Astrophysical Journal [online]. Březen 2011 [cit. 2016-10-11]. Roč. 730, s. 35. Dostupné online. arXiv 1102.3459. DOI 10.1088/0004-637X/730/1/35. Bibcode 2011ApJ...730...35J. (anglicky) 
  6. a b JEFFERY, Elizabeth J.; VON HIPPEL, Ted; VAN DYK, David A., et al. A Bayesian Analysis of the Ages of Four Open Clusters. S. 79. Astrophysical Journal [online]. Září 2016 [cit. 2016-10-11]. Roč. 828, s. 79. Dostupné online. DOI 10.3847/0004-637X/828/2/79. Bibcode 2016ApJ...828...79J. (anglicky) 
  7. Michal Kodriš. Průvodce hvězdnou oblohou: Lodní záď [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online. 
  8. Deklinace 38° jižním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 52° od jižního nebeského pólu. Jižně od 52° jižní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco severně od 52° severní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
  9. a b SLOTEGRAAF, Auke. Deep Sky Observer's Companion: NGC 2477 [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Robert Burnham, Jr. Burnham's Celestial Handbook. III. vyd. New York: Dover, 1978. Dostupné online. ISBN 0-486-24065-7. S. 1516. 
  11. TIRION, RAPPAPORT, LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume II - The Southern Hemisphere to +6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. ISBN 0-943396-15-8. 

Bibliografie

editovat

Mapy hvězdné oblohy

editovat
  • TIRION, RAPPAPORT, LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume II - The Southern Hemisphere to +6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. ISBN 0-943396-15-8. 
  • TIRION, SINNOTT. Sky Atlas 2000.0. 2. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-933346-90-5. 
  • TIRION. The Cambridge Star Atlas 2000.0. 3. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-521-80084-6. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat