Leuchtenberkové
Leuchtenberkové je název několika šlechtických rodů, majících převážně bavorský původ či titul. K roku 1360 je zaznamenáno, že císař Karel IV. udělil Dětřichovi z Portic znak páva vymřelých pánů z Leuchtenberka. Další rod pánů, hrabat a nakonec lankrabat z Leuchtenberka, užívající znak modrého břevna ve stříbrném poli, vymřel roku 1646. Titul vévoda z Leuchtenberka byl roku 1817 přiznán Bavorskem Eugenu de Beauharnais, nevlastnímu synovi císaře Napoleona a zeti bavorského krále Maxmiliána. V letech 1889 a 1890 byly pak v rámci této rodiny uděleny totožné ruské tituly.
Leuchtenberkové | |
---|---|
Země | České království |
Tituly | |
Rok založení | 1360 |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lankrabata editovat
Lankrabata z Leuchtenberka (německy Landgrafen von Leuchtenberg) byli významným říšským rodem, vládnoucím v Leuchtenbergu v Horní Falci. Kořeny rodu sahají do sklonku 12. století, kdy Děpolt I. hrabě z Leuchtenberka získal dědictví po vymřelých lankrabatech ze Steflingenu včetně lankraběcích práv. Řada příslušníků rodu měla kontakty s českými zeměmi.
Významnou úlohu v Českém království sehrával Oldřich z Leuchtenberka († 1334), jeden z německých rádců Jana Lucemburského a jeho pozdější vyslanec na papežském dvoře v Avignonu. Jeho syn Johann I. z Leuchtenberka se oženil s Mecelou, dcerou Petra I. z Rožmberka.
Patrně nejvýznamnějším členem rodu byl Jiří Ludvík (1563–1613), prezident Říšské dvorské rady, správce nejvyššího hofmistrovského úřadu a rytíř Řádu zlatého rouna. Jeho vnukem Maxmiliánem Adamem vymřel roku 1646 celý rod po meči, dědictví připadlo Albrechtu VI. Bavorskému, manželu Maxmiliánovy tety Matildy.
Leuchtenberk v letech 1646–1817 editovat
Albrecht Bavorský užíval titul lankraběte leuchtenberského do roku 1650, kdy celé panství vyměnil za hrabství Haag se svým starším bratrem kurfiřtem Maxmiliánem. Ten panství i titul vzápětí udělil svému druhorozenému Maxmiliánu Filipovi, který však roku 1705 zemřel bezdětný.
Jeho dědicem se stal kurfiřt Maxmilián II. Emanuel, bojující v té době proti císaři Josefovi. Císař Maxmiliána v následujícím roce uvrhl do klatby, Leuchtenberg zkonfiskoval a roku 1708 udělil svému nejvyššímu štolbovi Leopoldu Matyášovi knížeti z Lamberka. Lamberkové však panství ani titul ve víru mocenské politiky neudrželi, když byl v souvislosti s ukončením válek o španělské dědictví vrácen bádenským mírem Leuchtenberk zpět Wittelsbachům. Ti potom užívali lankraběcího titulu až do roku 1806, kdy se stali králi bavorskými.
Vévodové editovat
Augusta, dcera prvního bavorského krále Maxmiliána, se v lednu 1806 provdala za nevlastního Napoleonova syna Eugena de Beauharnais, kterému jeho tchán udělil dne 14. listopadu 1817 titul vévody z Leuchtenberka a knížete z Eichstättu.
Děti Evžena a Augusty prosluly významnými sňatky:
- nejstarší Josefína se provdala za švédského krále Oskara;
- mladší Hortensie za knížete z Hohenzollernu-Hechingenu;
- August, druhý vévoda z Leuchtenberka, se v posledním roce svého života stal manželem portugalské královny Marie II.;
- Amélie byla ženou brazilského císaře Pedra. I.;
- nejmladší Maxmilián, 3. vévoda z Leuchtenberka, byl zetěm ruského cara Mikuláše I. a přesídlil se svou rodinou do Ruska.
Maxmiliánovi starší synové, vévodové Mikuláš a Evžen, měli nerovnorodé svazky s ruskými šlechtičnami. Druhé Evženově ženě Zinaidě byl proto v roce 1889 udělen ruský titul vévodkyně z Leuchtenberka ad personam. Mikulášův vztah s Naděždou Sergejevnou Anněnkovou je komplikován nejasnostmi o tom, zda byli či nebyli sezdáni. Jejich dětem byl proto v roce 1890 také udělen ruský titul vévody z Leuchtenberka, za dědice bavorského vévodského titulu je však v této souvislosti často považován nejmladší Maxmiliánův syn Jiří. Jiřího potomci po meči vymřeli roku 1974, jedinými v současnosti žijícími mužskými členy rodu jsou tak potomci vévody Mikuláše.
Externí odkazy editovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Leuchtenberkové na Wikimedia Commons