Wikipedie

Jan Gebauer

český lexikograf, lingvista, literární historik, novinář, profesor, publicista, překladatel, vysokoškolský pedagog a vědecký spisovatel

Jan Gebauer (8. října 1838 Úbislavice[2] – 25. května 1907 Praha[3]) byl významný český bohemista, ve své době přední český vědec a dodnes jeden z nejuznávanějších českých jazykovědců. Jeho vědecká práce byla výrazně ovlivněna pozitivismem, byl představitelem tzv. mladogramatismu, který se zabýval zkoumáním jazyka toliko z hlediska diachronního, současný stav (synchronní) nebyl brán vůbec v potaz. Zpracoval příručku Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (1902), předchůdce dnešních Pravidel českého pravopisu.

Jan Gebauer
Narození8. října 1838
Úbislavice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. května 1907 (ve věku 68 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníjazykovědec, pedagog, překladatel, vysokoškolský učitel, novinář, politik, filolog, učitel, literární historik a historik umění
Alma materUniverzita Karlova
Tématalingvistika
DětiMarie Gebauerová
Jan Gebauer[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jana Gebauera na Vinohradském hřbitově v Praze

Život a dílo editovat

Jan Gebauer se narodil v malé osadě Úbislavice v Podkrkonoší do chudých poměrů.[2] Na přímluvu místního faráře dostal nadaný chlapec možnost studovat na gymnáziu v Jičíně. Po maturitě nejdříve studoval teologii, studium však nedokončil a namísto toho se zapsal ke studiu filozofie na pražské univerzitě. Po celou dobu studií trpěl stálým nedostatkem peněz.

Po ukončení studií začal pracovat jako pedagog – nejprve v Praze, později v Pardubicích a nakonec opět v Praze (gymnázium v Ječné, 1871–1880). V roce 1872 získal doktorát filosofie a v roce 1873 se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen výkonem funkce prvního ředitele semináře pro slovanskou filologii,[4] o rok později profesorem řádným. V letech 1890–1891 byl děkanem FF UK,[4] v období 1899–1900 rektorem pražské univerzity.[5]

Jeho zásluhy ve vědních oborech slovanská filologie a literární historie byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádným členem se stal 10. května 1876, řádným od 6. června 1883), 20. dubna 1890 jej císař jmenoval řádným členem České akademie věd a umění.[6] Byl také členem akademií polské a ruské,[5] Jednoty českých filologů, působil v redakci Listů filologických (1874–1904), do Riegrova slovníku naučného přispěl řadou hesel týkajících se slovanské jazykovědy a literární historie.[7]

Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem[8]. Několik let poctivě bádal nad rukopisy, než z hlediska jazykového dokázal, že se jedná o padělek. Přitom byl tiskem napadán, že je zrádcem národa.

Zemřel roku 1907 a byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Jeho dcera Helena se stala manželkou profesora brněnské techniky Vladimíra Lista, Ludmila Eva se provdala za Josefa Schiezsla, vedoucího politického odboru kanceláře prezidenta Masaryka.

Dílo editovat

  • Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1888)
  • Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské – díl I. Nauka o slově, díl. II Skladba (1890)
  • Krátká mluvnice česká pro 1. třídy škol středních (1891)
  • Historická mluvnice jazyka českého – díl I. Hláskosloví (1894), díl III. Tvarosloví 1. Skloňování (1896), 2. Časování (1898), díl IV. Skladba (1929, k vydání upravil František Trávníček)
  • Slovník staročeský, díl I. A–J (1903) (on-line) a díl II. K–netbalivost, díl dokončen Emilem Smetánkou (1904–1913)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 403 • 1838 • Gebauer, Jan. Dostupné online.
  2. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1831-1839 v Úbislavicích, sign.166-2, ukn.9993, str.140. Dostupné online
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Ludmily na Vinohradech v Praze
  4. ↑ a b KUDĚLKA, Milan. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 162.
  5. ↑ a b KUDĚLKA, Milan. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 163.
  6. ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 80.
  7. ↑ ČERNÝ, Jiří a HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 178.
  8. ↑ PRECLÍK, Vratislav. K počátku rukopisných bojů. Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí. 1996, roč. IV., č. 15 (září), s. 12–13. ISSN 1210-1648.

Literatura editovat

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 178–181. 
  • FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 788–791. 
  • GEBAUER, Jan (1838–1907). In: VEČERKA, Radoslav. Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů. Pomocné materiály ke spisu Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (Praha, 2007) [online]. 2. [oprav. a dopl.] vyd. [Brno], [Masarykova univerzita], 2008, s. 39–40. Linguistica. ISSN 1801-5336. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/vecerka/vec-medailonky2.pdf
  • GEBAUEROVÁ, Marie. Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl 1 do roku 1886, díl 2 1886–1888. V Kladně: J. Šnajdr, 1926. 402 s.
  • GEBAUEROVÁ, Marie. Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl III. V Kladně: J. Šnajdr, 1932. 106 s.
  • KUDĚLKA, Milan a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. (Práce Historického ústavu ČAV = Opera Instituti historici Pragae. Řada A, Monographia, sv. 15.). ISBN 80-85268-69-8. S. 24–26, 55–57, 132, 162–171, 240–241, 303. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760: biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 128–129. 
  • NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. Kapitola Jan Gebauer, s. 93–108. 
  • PETR, Jan. Gebauerův seminář pro slovanskou filologii. Naše řeč. 1980, roč. 63, č. 3, s. 113–123. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6188
  • POHORSKÝ, Miloš, red. Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 561. 
  • SYLLABA, Theodor. Jan Gebauer. Praha: Melantrich, 1986. 357 s. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 80–81. 
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 361–362. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 71–72. 

Online dostupná autorova díla editovat

  • GEBAUER, Jan. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. 4. vyd. Praha: Unie, 1905. 359 s. Dostupné online. 
  • GEBAUER, Jan. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Příprava vydání Václav Ertl. 5. vyd. Svazek I. Hláskosloví. Nauka o slově. Praha: Unie, 1914. 244 s. Dostupné online. 
  • GEBAUER, Jan. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Příprava vydání Václav Ertl. 5. vyd. Svazek II. Skladba. Praha: Česká grafická akc. společnost Unie, 1914. 249 s. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Gebauer&oldid=23916825“