Arbitrárnost
Výraz arbitrárnost v lingvistice označuje základní vlastnost znaku, nahodilost vztahu slova a jím označovaného jevu. V obecnějším významu má slovo arbitrární (z lat. arbiter znamená soudce, ničím neomezený rozhodčí či vládce) význam libovolný, nahodilý, příp. rozhodující, rozhodovací.
označované – pojem stromu, zastoupen obrázkem
označující – slovo, například anglické tree
Arbitrárnost označuje, že není žádný vnitřní vztah například mezi pojmem pes (to, co si pod tímto slovem představujeme) a znakem pes (slovem vzniklým spojením hlásek nebo písmen „p + e + s“). České slovo pes je v podstatě náhodně přiřazeno právě nejstaršímu domestikovanému zvířeti, nijak nesouvisí s jeho vlastnostmi. Stejně arbitrárně jsou mu v dalších jazycích přiřazeny slova dog, Hund, chien, собака atd. Jen omezenou výjimku tvoří onomatopoická (zvukomalebná) slova, nápodoba určitých zvuků je jen přibližná a zvykově daná v konkrétním jazyce (viz české hafhaf, fr. ouaoua a něm. wauwau).
Autorem pojmu arbitrárnost je zakladatelská osobnost moderní lingvistiky, Ferdinand de Saussure (Kurs obecné lingvistiky, franc. Cours de linguistique générale). De Saussure navrhl používat pro pojem termín označované (signifié) a pro slovo, přesněji „akustický obraz“ termín označující (signifiant). Obě tyto složky dohromady tvoří jazykový znak a obě jsou psychologického, nikoli fyzického charakteru. Označující, smyslově přijímaný akustický obraz je možné si například i přeříkat v duchu, teprve jeho artikulováním v podobě fonémů (hlásek) vzniká fyzický zvuk. Ani označované není konkrétní věc, ale naše představa, kterou máme s odpovídajícím slovem spojenou. Obě komponenty jsou asociativně spojené, jedna vyvolává druhou. Z toho plyne i de Saussurova definice znaku, protože pokud například slovo pes nazýváme znakem, je to jen proto, že v sobě to slovo nese pojem „psa".
Vlastnost arbitrárnosti je užitečné mít na paměti např. při vyučování cizích jazyků i v jazyce vlastním, např. slovo Freier [frajer] má v němčině jiný význam než v češtině; frazeologismus „mít kliku“ nesouvisí s klikou jako předmětem, ale vznikl z německého das Glück (štěstí).
Literatura editovat
- Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia 1996. ISBN 80-200-0560-9. První část, první kapitola Povaha jazykového znaku